Pár bodnutí do zad? V Číně a Spojených státech je Den nezadaných velkým hitem.

Myšlenka je, aby si páry jednou měsíčně udělaly den pro nezadané, kdy si každý z partnerů může najít něco jiného.

Zde je několik svědectví párů, které se s nevěrou vyrovnaly. Přejít na reklamu

Podle studie Ifop z roku 2017 postihuje nevěra 49 % mužů a 33 % žen. Co kdyby se na jeden den vrátil do single stavu a byl by to řešení, jak oživit váš vztah? Tato myšlenka je inspirována čínským svátkem celibátu, Dnem nezadaných, který se každoročně slaví 11. listopadu. Američané tuto událost adaptovali na měsíční program a tato alternativa k mimomanželským aférám se některým párům líbí.

Sociální bulletin

Objevte společenská témata každé pondělí: nejnovější zprávy, rozhovory, osobní příběhy a další. E-mailová adresa Přihlásit se k odběru

„Pokud zjistím, že můj partner volí krajní pravici, vyhodím ho z domu. Ne, když mě podvede.“ Třicetiletá Lucile, vdaná za Thomase, se kterým má dvě děti, se domnívá, že cizoložství není platným důvodem k zpochybňování jejího vztahu. Existují mnohem důležitější věci, jako je výchova dětí nebo „shoda našich názorů“. Samotný termín „nevěra“ jí vadí, protože ho považuje za „příliš subjektivní“. Mladá žena rozlišuje mezi různými typy nevěry. „Žít dvojí život, otěhotnět jinou ženu, je nevěra. Ale nemůžete někoho vinit za to, že se líbá nebo spí s někým, koho skutečně miluje,“ říká.

Čtěte také: „Pár čelí nevěře“

Zde je 10 potravin, které ve filmu zvýší vaše libido

Ona, která vede online milostný deník, se domnívá, že obviňování partnera z aféry může být nespravedlivé, protože nikdo není imunní vůči „skryté touze“, „zamilovanosti“ nebo tomu, co také nazývá „filmovým momentem“. „Když s někým trávíte roky, neznamená to, že na něj máte nějaká práva,“ vysvětluje. „Nemůžete očekávat, že váš partner nikdy neudělá chybu, nikdy moc nepije a nikdy nemyslí na někoho jiného.“ Pro ženu po třicítce to neznamená nechat otevřené dveře všem formám promiskuity.

„Víme jen, že jsme svobodní.“

Právě naopak: „Nic si nezakazuji a moc se toho neděje. Nakonec jediný člověk, se kterým chci strávit večer, jediný člověk, se kterým se chci milovat a od kterého si nedokážu představit, že bych ho opustila, je můj manžel. Pokud mi vysvětlí, že se ho nějaká dívka skutečně dotkla, i kdyby se to stalo jednou nebo dvakrát, nebudu se zlobit.“ Souhlasí také s otevřeným rozhovorem, aby se zamyslela nad důvody mimomanželského poměru a jeho možným dopadem na pár. Thomas zatím nespal s jinou ženou, ale má „virtuální vztah“ se ženou, kterou potkal online, vztah, který Lucile objevila náhodou. Více než samotný vztah pro ni bylo těžké přijmout fakt, že jí „nedůvěřoval natolik“, aby jí to řekl. Lucile naopak měla poměr, který se dokonce na několik měsíců změnil v romantický vztah.

Thomas vysvětluje, že si udělala čas a zeptala se ho, co si o tom myslí. „Uvolnil jsem se a všechno proběhlo dobře,“ ujišťuje. „V žádném případě to neznamená, že trávíme veškerý čas přemýšlením, s kým bychom mohli spát. Prostě víme, že jsme volní.“ Od té doby je mottem páru „řekněte si, když chcete někoho jiného, ​​a začněte si povídat.“

Znovuvyjednávání norem v intimitě páru

Věří mnoho Francouzů, že věrnost není základem vztahu? Ačkoli studie zadané řadou seznamek naznačují, že nevěra je na vzestupu, sociologové jsou připraveni to zpochybnit. Ve srovnávací studii „Kontext sexuality ve Francii“, kterou v roce 2006 provedli Inserm a Ined pod vedením Nathalie Bajos a Michela Bozona, jsme zjistili, že nevěra se stala méně běžnou. V tomto roce 1,7 % žen a 3,6 % mužů uvedlo, že v předchozích dvanácti měsících měli jiného partnera než svého manžela/manželku. V roce 1992 to bylo 3 % a u mužů 6 %. Věrnost zůstane klíčovou hodnotou pro drtivou většinu Francouzů, uvádí studie „Hodnoty“ Asociace pro studium hodnotových systémů (Arval). V roce 2008 věřilo 84 % dotázaných Francouzů, že věrnost je pro úspěšné manželství velmi důležitá. V roce 2008 jich bylo ještě více než v roce 1981 (to je jasně vidět na této mapě v sekci „rodina“), kteří stále považovali aféry mezi ženatými muži a ženami s někým jiným za neoprávněné. To však Michelu Bozonovi nezabránilo v tom, aby tehdy prohlásil, že „požadavek věrnosti nebo odsouzení cizoložství již neodpovídá absolutnímu principu“ mezi heterosexuálními páry. Zmínil se také o nových formách tichých dohod sjednávaných během vztahu a možných epizodách nevěry. Protože v intimitě páru se norma znovu projednává.

Jak vznikají páry, pro které cizoložství není zlem století? Odpověď nabízí Charlotte Le Van, PhD, autorka knihy „Čtyři tváře nevěry ve Francii“ (1). Ve své studii nastiňuje typologii nevěry a pečlivě rozlišuje mezi „vztahovou“ nevěrou, pramenící z manželské nespokojenosti, a „osobní“ nevěrou, která souvisí s osobností nebo životní cestou jednotlivce. Mezi popsanými podkategoriemi rozebírá „prožitou“ nevěru, která je častější u mladých párů, které prohlašují, že není důvodem k rozchodu; „chronickou“ nevěru neboli „základní“ nevěru, která postihuje ty, kteří prohlašují, že hledají dobrodružství a zároveň hledají trvalý vztah.

„Nevlastníme svá těla.“

To je případ Marie, novinářky, která přiznala, že „byla podvedena a podvádí i ostatní“. Pro ni je věrnost otázkou sebevědomí a přijetí druhého člověka. „Když někoho miluji, nechci svého partnera ponižovat; co platí pro něj, platí i pro mě. Kvůli tomu nemůžete ohrozit celý vztah. Zvlášť když je na sociálních sítích dvakrát tolik pokušení,“ říká. Když zrada přichází od jiného člověka, můžete ji stejně tak přijmout, protože „nevlastníte své tělo“. Mladá žena říká, že je hluboce zamilovaná do nevěrných mužů. „Raději bych měla nevěrného muže, který mě naplňuje na mnoha úrovních, než někoho, kdo je věrný a nevěří,“ žertuje.

Studentka Léa jde ještě dál: ví, že ji partner pravidelně podvádí, ale prozatím to toleruje. „Skutečnost, že hledá příležitosti, mezi námi nic nemění. Dokud je k dispozici a je k dispozici mně… Dovolím mu to, protože věřím, že má právo na svou svobodu, a stejné právo bych si dala i já, kdyby se naskytla příležitost.“ Mladá žena říká, že chce bagatelizovat čistě fyzické vztahy, protože věří, že nekonkurují tomu, který si buduje s mužem, se kterým sdílí svůj každodenní život. „Nejsem nešťastná, spíše naopak,“ tvrdí. „Chybí mu sebevědomí a vysvětlil mi, že ho potřebuje, než se usadí. Myslím, že je to fáze.“

Psychosociolog Gilles Azzopardi, autor knihy „Nevěra a manipulace“ (2), je zdrženlivější. Domnívá se, že člověk nemůže zůstat k zradě zcela lhostejný, protože i když se nenachází v procesu přivlastňování si druhého člověka, vždy usiluje o určitou míru exkluzivity. „Ve skutečnosti vše závisí na typu vazby k druhé osobě. Existuje vazba bezpečná, v případech, kdy člověk v životě dostal dostatek lásky a nevěra není hroznou tragédií, a další typ vazby, velmi nejistá, u které si zradu nelze ani představit. Konečně třetí typ je ten, u kterého je nevěra extrémnější a u kterého se dokonce dosahuje dohod.“ Ve všech případech však touha po věrnosti zůstává zásadně „klíčová“ pro rozvoj vztahu, domnívá se psycholog.

Být zdvořilý

Někteří ale nevěru akceptují, ale zároveň od nevěrníka vyžadují zdvořilost, aby se necítil ponížený. Pro Pierra, ženatého muže po třicítce, neexistuje způsob, jak by se to jeho okolí dozvědělo, nebo že by se to stávalo příliš často. Pro něj je nevěra v pořádku, pokud je fyzický kontakt a náklonnost oddělena. „Je mi to jedno, ale musí se to dělat pořádně,“ žertuje. Iluze neochvějné věrnosti mu moc nesedí. „Fráze ‚když mě podvedeš, opustím tě‘ zní jako začátek špatné telenovely.“

Psychiatr, psychoanalytik a párový terapeut Robert Neuburger (3) souhlasí se základními otázkami. Podle něj nelze věrnost vnímat jako rigidní pravidlo řídící osud páru, protože je primárně produktem fungování páru, výsledkem sdíleného konstruktu. „V 70. letech 20. století bylo klíčovým slovem svoboda. Pak se věrnost stala hodnotou, což je podle mého názoru problém,“ domnívá se. „Tváří v tvář mýtu o věrnosti je sebemenší odchylka od něj a vztah se rozpadá.“ „Na druhou stranu je stejně riskantní považovat sexuální svobodu za předpoklad,“ dodává. Pro tohoto specialistu jsou partneři, kteří si dovolují určitou míru svobody, zároveň páry, které ji „vyžadují“.