KDYŽ SE SVĚT ZASTAVÍ A VĚCI ZŮSTANOU

Smrt blízké osoby často způsobí, že člověk funguje na autopilota.

Jeden den splývá s dalším a v hlavě je jen hluk.

V takové emocionální mlze se náhle objeví potřeba „uklidit“: vynést oblečení, vyprázdnit zásuvky, odložit vše, co bolí už jen pohledem na to.

Je to přirozená reakce. Chceme mít pocit, že máme stále něco pod kontrolou. Nicméně stojí za to se na chvíli zastavit, než první taška skončí v koši. Mezi těmito „obyčejnými“ věcmi se mohou skrývat věci, které se pro vás za pár měsíců nebo let stanou k nezaplacení. Ne kvůli penězům, ale kvůli srdci.

JEJICH HLAS ZŮSTAL NA PAPÍŘE

Ručně psaná slova mají v sobě něco, co nelze nahradit textovou zprávou ani e-mailem. Dopis, vánoční přání, rychlé „Vrátím se později“ zanechané na žlutém vzkazu u lednice – to vše jsou stopy něčí existence.

Znám ženu, která se po smrti svého otce chtěla „zbavit minulosti“ a vyhodila většinu papírů z jeho stolu. Po několika měsících začala hledat byť jen jedinou stránku jeho rukopisu. Ukázalo se, že v knize omylem nechala malý vzkaz s textem: „Jsem na tebe hrdá.“ Dodnes ho má zarámovaný na poličce a říká, že je lepší než jakýkoli rodinný portrét, jaký kdy viděla.

Vaše emoce vám teď možná naznačují: „Proč mi na tom záleží? Jenom to bolí.“ Ale časem se takové maličkosti stanou kotvou. Připomínkou, že ten člověk tam skutečně byl, psal, přemýšlel, nechával vám zprávy. Místo abyste je vyhazovali, dejte je do obálky, vložte je do krabice a uložte je někam, kam se můžete vrátit, až se budete cítit připraveni.

ZACHYCENÉ OKAMŽIKY: FOTOGRAFIE, VIDEA A NAHRÁVKY

Fotografie, videa, hlasové nahrávky, které jsme kdysi uložili do telefonu – jejich skutečnou hodnotu si často uvědomíme až po ztrátě. Zpočátku mohou být nesnesitelné. Stačí jeden pohled na obrazovku a vaše oči se automaticky zakalí.

Jeden muž vyprávěl, že rok nemohl otevřít složku s fotografiemi své ženy. Když se mu to konečně podařilo, řekl, že poprvé po dlouhé době cítil úlevu, nejen bolest. Její úsměv, způsob, jakým naklonila hlavu, výrazy, které znal nazpaměť – najednou tam byly zase.

Takové materiály nejsou jen „fotky z dovolené“. Jsou důkazem, že váš společný život skutečně existoval. Stojí za to si je uchovat, i když teď nemáte energii si je prohlížet. Můžete je přenést na pevný disk, do cloudu nebo si vytvořit zálohu. Postupem času si možná budete muset vytvořit album, krátký film, prezentace k výročí nebo si prostě jen klidně večer prohlížet fotografie. I když se to dnes může zdát děsivé, zítra se to může stát důležitým krokem k uzdravení vašeho srdce.

PŘEDMĚTY, KTERÝCH SE DOTÝKALI KAŽDÝ DEN

Některé věci se zdají být triviální: obnošená peněženka, staré hodinky, brýle, hrnek na ranní kávu. V šílenství úklidu je snadné je zavrhnout jako haraburdí. Přesto jsou to právě tyto předměty, které nesou ten nejkaždodennější význam.

Představte si, že držíte v ruce hodinky, které váš milovaný nosil každý den před odchodem z domu. Nebo si oblékáte šálu, kterou nosil v zimě. Najednou to není jen „věc“. Je to most mezi „tehdy“ a „teď“.

V mnoha rodinách se takové předměty stávají dědictvím. Syn nosí otcův snubní prsten na řetízku. Vnučka používá babiččin hrnek pouze při zvláštních příležitostech. Tyto malé rituály nám pomáhají cítit, že náš milovaný je stále nějakým způsobem zapojen do našich životů.

Takže pokud držíte v ruce něco, co se vám „podivně těžko“ vyhazuje, naslouchejte tomuto pocitu. Možná si ještě neuvědomujete, jak důležité to bude za pár let.

ČASOPISY, KTERÉ OBSAHUJÍ JAK PRÁVO, TAK HISTORII RODINY

Dokumenty jsou pravděpodobně nejméně lákavou částí procesu po smrti blízké osoby. Pořadače, obálky a hromady papírů mohou být ohromující. Je snadné si pomyslet: „Je to jen papírování, pojďme to mít za sebou a jít dál.“

Některé dokumenty jsou nezbytné z čistě praktických důvodů: dědické záležitosti, vyrovnání, pojištění. Existují však i dokumenty, které mají jinou hodnotu. Osvědčení, diplomy, pracovní dopisy, zápisy ve starých denících, občanské průkazy, vojenské záznamy, staré smlouvy. To vše vytváří příběh o životě dané osoby.

Znám rodinu, která objevila staré vojenské záznamy svého dědečka až po jeho smrti. Ukázalo se, že o určitém období svého života nemluvil celé roky a záznamy a dopisy z té doby se staly důležitou součástí rodinné historie. Dnes je jejich vnoučata ukazují svým dětem a říkají: „Tohle je váš pradědeček. Podívejte se, jak žil.“

Než tedy hodíte hromadu papírů do skartovačky, klidně si je projděte nebo požádejte o pomoc někoho, komu důvěřujete. Některé se dají roztřídit a jiné se dají odložit do samostatné krabice „na později“.

DEJ SI ČAS A NECH VĚCI BÝT

Smutek nemá tlačítko pro reset. Nemůžete ho zpracovat během víkendu věnovaného důkladnému úklidu domu. Je to zvlněný proces – někdy je lepší, někdy horší.

Když se všeho najednou zbavíte, může to přinést krátkodobou úlevu, ale také vás to připraví o možnost se k těmto věcem dostat, až budete připraveni. Dnes se podíváte na dopis a cítíte jen bolest. Zítra se tentýž dopis může stát útěchou.

Nemusíte si nechávat všechno. Nejde o to, abyste si z domova udělali muzeum. Jde o to, abyste si nechali pár vybraných předmětů, slov, fotografií a dokumentů jako most mezi minulostí a přítomností.

Pokud právě stojíte před krabicí plnou věcí blízké osoby a máte pocit, že nevíte, co dělat, udělejte jednu jednoduchou věc: rozhodnutí odložte. Vše, nad čím váháte, dejte do samostatné krabice, označte to a schovejte do skříně. Až na to bude vaše srdce připravené, zjistíte, že je to vaše.

Někdy jsou to ty nejmenší a nejskromnější věci, které v sobě nesou nejvíce lásky. A stojí za to jim dát šanci zůstat s vámi déle.