POPLACH NA SÍTÍCH: Chtějí Pavlovi poslat mladé Čechy na Ukrajinu? Pravda je méně výbušná, ale strach už běží republikou!

Česko znovu sevřela panika. Na sociálních sítích se šíří výbušná otázka: „Chtějí manželé Pavlovi mobilizovat mladé od 20 do 40 let na pomoc Ukrajině?“ Titulek jako z válečného poplachu, vykřičníky, emotikony, strach rodičů, vztek komentátorů a sdílení rychlejší než blesk. Jenže když se prach usadí, zůstane otázka: je to zpráva, nebo jen další digitální granát hozený mezi lidi?

Podle dostupných ověřitelných informací neexistuje důkaz, že by prezident Petr Pavel a Eva Pavlová připravovali mobilizaci mladých Čechů ve věku 20 až 40 let na Ukrajinu. Žádné takové rozhodnutí není v oficiálních výstupech Hradu, vlády ani Ministerstva obrany. A co víc: první dáma žádnou pravomoc k mobilizaci nemá vůbec. Prezident sám také nemůže jen tak vstát od snídaně, podívat se z okna Hradu a říct: „Tak, dnes mobilizujeme mladé.“

České zákony jsou v tomhle jasné. Mobilizaci ozbrojených sil může prezident nařídit na návrh vlády, a jde o mimořádný mechanismus spojený se stavem ohrožení státu nebo válečným stavem. Nejde o dobrovolnickou akci, ne o politickou besedu, ne o výzvu mladým lidem k občanské aktivitě.

A právě tady se zrodil zmatek, který sociální sítě milují. Pavlovi se v posledních měsících opakovaně setkávali s mladými lidmi, dobrovolníky a lidmi zapojenými do pomoci Ukrajině. Hrad například informoval o přijetí dobrovolníků projektu Pobyty pro Ukrajinu a také o setkání s mladými aktivními občany v Lánech. Jenže mezi „poděkováním dobrovolníkům“ a „mobilizací mladých na Ukrajinu“ je propast jako mezi debatou u kávy a povolávacím rozkazem.

Přesto stačí pár slov: mladí, Ukrajina, Pavel, mobilizace — a internet se rozjede. Komentáře bobtnají, emoce stoupají, fakta mizí. Jedni křičí, že „to bylo jasné od začátku“, druzí mluví o dezinformaci, třetí sdílejí dál, protože „na tom určitě něco bude“. Jenže právě tahle věta je palivem každé fámy.

Prezident Pavel dlouhodobě podporuje Ukrajinu politicky, diplomaticky i bezpečnostně. To je známý fakt. Česká republika také pomáhá Ukrajině vojensky, humanitárně i finančně. Ale podpora napadené země není totéž jako tajný plán na odvedení českých dvacátníků, třicátníků a čtyřicátníků do války.

Je fér připomenout i jinou věc: podle iRozhlasu prezident v minulosti řešil žádosti českých občanů, kteří chtěli dobrovolně bojovat v ukrajinské armádě; část povolil a většinu zamítl. To ale byla individuální povolení pro dobrovolníky, nikoli plošná mobilizace.

Takže co zůstává po velkém titulku? Především strach. Strach, který se dobře prodává, dobře sdílí a ještě lépe zneužívá. V době války za hranicemi Evropy stačí naznačit, že „půjdou naši kluci“, a veřejnost okamžitě zpozorní. Jenže odpovědná žurnalistika musí říct nahlas: tvrzení o mobilizaci mladých 20–40 let manželi Pavlovými není ověřené a dostupné důkazy ho nepodporují.

Skutečný skandál tedy možná neleží na Hradě, ale v tom, jak snadno se z politické podpory Ukrajiny udělá strašák povolávacích rozkazů. A dokud budou lidé klikat dřív, než číst, podobné poplachy se budou vracet znovu a znovu.