Fotografie vypadá neškodně.

Čtyři miminka, čtyři čísla, jedna nemožná otázka: která z nich je holčička?

Během několika sekund lidé pocítí zvláštní tlak, rozpor mezi logikou a instinktem.

Ukazují, hádají, hádají se. Pak jim je řečeno, že jejich volba „odhaluje“, kým doopravdy jsou. 

To, co dělá tuto výzvu tak strhující, není iluze nalezení té „dívky“, ale pocit, že volba ve zlomku vteřiny odhalí něco intimního.

Lidé se spoléhají na své instinkty a pak se snaží rozluštit, co by tyto instinkty mohly znamenat.

Dítě číslo dvě, prezentované jako „správná“ odpověď, lichotí těm, kteří se považují za vřelé, intuitivní a emocionálně otevřené, a živí v nich tichou touhu po pochopení a uznání.

Pod tou zábavou se ale skrývá tichá připomínka: žádná skutečná věda zde není, jen projekce.

Miminka v tomto věku si vypadají pozoruhodně podobně; pohlaví se nedá vyčíst z úsměvu ani z kudrlinky vlasů.

To, co hra skutečně odhaluje, nejsou skryté rysy na fotografii, ale to, jak rychle hledáme smysl v náhodnosti.

Nakonec nás obrázek nesoudí. Soudíme sami sebe – a užíváme si každou jeho vteřinu.