Bylo teplé, klidné odpoledne, ten typ dne, kdy si člověk může vydechnout a prostě si užít daný okamžik. Byla jsem venku na poli, opřená o auto, cítila vítr ve vlasech a pomyslela jsem si, že by bylo fajn poslat manželovi rychlou fotku. Něco obyčejného, ​​nic zvláštního. Auto vypadalo hezky na pozadí stromů a myslela jsem si, že by ocenil výhled.

Vyfotil jsem se, jak stojím vedle kamionu, a bez velkého přemýšlení fotku odeslal. Byla to jen chvilka, způsob, jak se s vámi podělit o kousek svého dne.

Když jsem ale téměř okamžitě dostal odpověď, nebyla taková, jakou jsem očekával.

„Kdo je to v odrazu?“

Zmateně jsem zamrkal. „Jaký odraz?“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi svírá žaludek.

„Zadní okno. Někdo tam je,“ odpověděl a jeho slova zněla vážněji, než jsem čekal.

Srdce mi začalo bušit. Znovu jsem otevřel fotku a přiblížil si zadní okno náklaďáku, abych si prohlédl odraz. Nejdřív jsem si myslel, že se mýlí, že by to mohlo být jen sluneční světlo nebo strom v dálce. Ale když jsem se podíval blíž, sevřel se mi žaludek. Těsně za mnou stála postava, matná, ale nepopiratelně přítomná.