Obyčejné odpoledne skončilo výkřikem.

Dvanáctiletý chlapec se zhroutil na podlahu, zabitý ne nemocí ani násilím, ale tichým proudem, který nikdo neviděl.

Jedno špatné zapojení. Jeden krok. Jeden ztracený život. Panika se šířila ulicemi.

Když se dveře sanitky zavřely, život rodiny byl již rozdělen na „před“ a „po“.

Prázdný pokoj dítěte, nedotčená školní taška, ozvěna jejich hlasů v každém rohu.

Teď doma mám pocit, jako bych byl stíhán: proč to nikdo nevěděl, proč to nikdo nezkontroloval?

Vyšetřovatelé metodicky přecházejí od zásuvky k zásuvce, sledují dráty, kontrolují zásuvky, hledají přesné místo, kde selhaly pojistky a došlo k úmrtí.

Kolem nich sousedé tiše volají elektrikáře, odpojují přetížené prodlužovací kabely a úzkostlivě se dívají na roztřepené kabely, kterých si dříve nevšimli.

Úřady apelují na veřejnost, aby každé zablikání, každé zachvění, každou teplou svíčku brala jako varování, nikoli jako nepříjemnost.