Lehký opar zahaloval opuštěnou silnici jako tajemný závoj přes obraz vyrytý časem. Emma, ​​​​čtyřiatřicetiletá žena, řídila klidně a poslouchala hudbu, která uklidňovala její unavenou mysl po dlouhém dni v práci. Obloha, oranžově zbarvená zapadajícím sluncem, jako by slibovala klidný večer. Ale osud, někdy krutý, si rád hraje s našimi jistotami.

„Je to zničující tragédie! Milovaná hvězda nás dnes ráno tragicky opustila při autonehodě.“

V okamžiku se vzduchem rozezněl ohlušující zvuk. Skřípění brzd, skřípění pneumatik a všude se rozhostil chaos. Srazila se tři vozidla a síla nárazu rozlétla střepy skla všemi směry. Emma se odrazila od volantu a celé tělo se jí třáslo silou nárazu.

Z úst jí unikl výkřik agónie, když bolest pohltila každou vlákno její bytosti. „Je to zničující tragédie! Milovaná hvězda nás dnes ráno tragicky opustila při autonehodě.“

Ocitla se v polobezvědomí, tělo se nemohla pohnout, ale mysl byla bdělá. Studený vítr foukal rozbitým oknem, světlomety jiných aut tančily po pokroucených kusech kovu a rozházených troskách. Slyšela hlasy, šepot, ale všechno se zdálo vzdálené, jako by se jí zdál podivný sen.