Na první pohled to vypadalo jako mrtvola.

Tvar, barva, způsob, jakým leželo napůl zahrabané v mokrém písku – všechno křičelo: nepřibližuj se.

Srdce mi bušilo a na okamžik jsem si byl jistý, že jsem narazil na něco opravdu děsivého.

Nebyl to vůbec žádný tvor, ale starý, opuštěný kabel – možná podmořský nebo průmyslový – který se časem a mořskou vodou proměnil v něco znepokojivě realistického.

Slunce spalovalo jeho vnější skořápku, vlny hlodaly do jeho boků a roztrhané vrstvy odhalovaly propletenou vnitřní strukturu, která znepokojivě vypadala jako sval a kůže.

Když jsem tam stál, uvědomil jsem si, jak snadno se naše mysl uchyluje k těm nejdramatičtějším vysvětlením, zvláště když strach převáží nad logikou.

Na pláži jsem nenašel tělo, ale tichý důkaz všeho, co vrháme do oceánu a pak se snažíme zapomenout.

Tento kabel kdysi nesl elektřinu a data; nyní nesl varování.

Až se příště projdu podél pobřeží, budu stále hledat mušle a kousky naplaveného dřeva – ale také budu přemýšlet, jaká další „těla“ čekají na objevení s přílivem.