Díval jsem se, aniž bych hned pochopil, co mě přesně trápí. Pak mi to došlo. Ta „hromada“ se pomalu pohybovala. Ne prudce, ne aktivně, ale jako by celá masa dýchala.

Tenké čáry uvnitř se proplétaly a lehce se posouvaly, jako by to bylo jedno živé tělo. Zaplavila mě vlna znechucení a podivného mrazení.

Udělal jsem krok zpět a automaticky jsem začal natáčet. V hlavě se mi honila jedna myšlenka: tohle se nemůže dít. Stál jsem uprostřed vlastního dvorku a díval se na něco, co tam prostě nemělo být.

Pak jsem šel na internet. Napsal jsem první věc, která mě napadla: „Vypadá to jako špagety, ale hýbe se to.“ A téměř okamžitě jsem si uvědomil, že jsem hledal marně.

Ukázalo se, že to nebyl odpad ani jídlo. Byla to spleť žížal. Desítky, možná stovky žížal, propletených do jediné pohyblivé masy.

Vylezly po dešti, hladověly po kyslíku a schoulily se k sobě v tomto živém uzlu přímo pod mými okny.

Dřepl jsem si, podíval se na obrazovku a pak zpátky na chodník a opravdu jsem se třásl. Protože teď jsem věděl, co to je.

Od toho rána se už automaticky nedívám na nohy. Protože někdy vyjdete na dvůr, přemýšlíte o těch nejobyčejnějších věcech a najdete něco, co vám sevře vnitřnosti a na dlouhou dobu se to zaseklo.